Vydej se s námi cestou spirilituality ke tvé tvořivé síle

Milované ženy.

Jak žijete svou spiritualitu v každodennosti? 

Říkám si, že už bylo dost výmluv na duchovnost, meditace, udržení si vnitřního klidu. Je  třeba opravdu objevit spiritualitu v sobě a kráčet svojí cestou.

Spiritualita není útěk z reality – od lidí a světa, který se nám nelíbí –  do bubliny, která je bezpečná, klidná, neměnná, vymeditovaná, ale ve které se nedá pořádně růst.

Spiritualita jde naopak ruku v ruce s každodenností. 

Je protkána vztahy, které nás vedou k osobní transformaci, kde však už chybí obviňování jiných za naše neúspěchy a je tam naopak velmi silný pohled do nitra s odpovědí na otázky: 

• Proč se mi to děje? 
• Kde si to já sama činím?
• Jak to mohu změnit? 
• Je tam především nadhled, poodstoupení čili odosobnění…

Někteří lidi se dívají na ty, kteří meditují, cvičí jógu, jí zdravě apod. jako na blázny, kteří ztratili směr a utíkají od života k různým náhražkám. Někdy se to tak může jevit, protože rozpustit se v pocitu blaženosti je nádherné – například právě během meditací, ale udržet si tuto blaženost i nadhled v každodennosti to už tak snadné není. 

• Je třeba odpoutat se od sebe samých… a jít svou cestou i proti nesnázím, 
• dokázat říci NE bezpráví, 
• nahlédnout na své chyby a přiznat je sobě i jiným. (Možná teď namítnete, že chyba neexistuje, je jen prostorem k růstu, ale přesto. Pokud něco jako chybu ve svém životě vnímáme, je třeba to změnit, pojmenovat, uchopit, přiznat si to, zpracovat to a jít dál.)

A to už tak snadné není.

Neschovávejme se proto za nálepkou velmi duchovní bytosti a človíčka nad věcí, když máme jít do řešení problémů či konfliktů. Neutíkejme před sebou ani před jinými. Je třeba spirituálně tvořit a žít svou pravdu v otevřenosti srdce. Nedělat, že plyneme v proudu poznání, který nás vede, když v hloubi srdce víme, že se schováváme za svou leností nebo neschopností něco změnit, postavit se za sebe, být tu pro sebe i pro druhé tak, jak bylo psáno a v lásce a pravdě tvořit. Je třeba si jednoduše přiznat svou nečinnost a nést za ni odpovědnost. 

Ukážu ti to na příkladu: 

Pokud bude tvůj život záviset na tom, jak se postaráš o svoji zahradu, kolik semen zasadíš, jak je opečuješ, kolik jich sklidíš, připravíš ke konzumaci a sníš, tak přece nezůstaneš sedět doma na gauči, meditovat a říkat si: Nechávám to plynout, ono určitě něco vyroste, nějak se o sebe příroda postará, nějak se to sklidí, nebo někdo to udělá za mě…, já tady budu v klidu dál plynout.:D”

Protože to tvůj žaludek nenasytí… Zelenina na tebe nespadne z nebe. 🙂

Je třeba zvednout zadek, vzít nářadí a vložit semeno do úrodné půdy, aby mohlo růst. 

A TAK JE TO SE VŠÍM.

Vydej se na cestu. Je čas.

K(ROK) K SOBĚ DEJ SAMA SOBĚ.