Někdy prostě musíš padnout na dno, aby ses naučil vstát.

Když mi účastník kurzu Cesta duše řekl o svém zážitku blízké smrti, který se mu stal po druhé části – přijetí svých stínů, nevěřili jsme s ostatními vlastním uším…

Kdyby však nebylo třeba takovým razantním způsobem změnit vnímání světa tohoto muže, nikdy by se tak nestalo. Nyní již naplno prožívá lásku. Je si vědom, co pro něj znamená život, rodina, žena i jeho děti. Je si vědom smrti, která ke každému jednou přijde zaklepat na dveře a je si také vědom, že bez lásky, pokory a vděčnosti žil chudý a bezvýznamný život.

Nyní plně spojen se vším kolem vnímá bolest přírody, jako svoji vlastní, nejí maso, protože ho již jeho tělo odmítá, světlo ho natolik proměnilo, že nahlédl na své jednání, ve kterém spatřil, že nikoliv jiní byli zabedněnci neschopní změny, nýbrž on se stavil na velký piedestal člověka na duchovní cestě, jemuž ego nedovolovalo vidět, k čemu v jeho životě opravdu dochází…

A najednou, v pokoře a lásce žije a jedná.

Zvedl se doslova ze země, ze dna, kde si prožil ztrátu svého pošetilého já, sebedestrukce, pýchy, sebeúcty……. a šel, sice ještě s hlavou sklopenou a tiše, aby ho nikdo neviděl, ale ponořen hluboce sám v sobě.

A jakmile si uvědomil ten dar, že mohl vstát a odejít, uvědomil si dar světla, které v něm bylo ukryto za balvanem pýchy. Odvalil ten kámen a jeho duše začala zářit.

Přijal svoje světlo jako dar.

Nyní v radosti žije a není sám. Láska ho provází.

Děkuji za tvůj příběh, milovaná duše a děkuji, že ho mohu sdílet s ostatními.

Taraka