Je to i Tvé téma?

V dnešní době si spousta lidí nedovoluje svoji opravdovost, upřímnost anebo ji aplikuje například pouze v určitých situacích ve svém životě k tomu, jak mluví s ostatními. Ale naši opravdovost je třeba vnést i do prožívání emocí…

Je velmi důležité umět vyjádřit své emoce.

Rozdělujeme je na negativní a pozitivní. Tedy jako něco, co si dovolit můžeme a co již nikoliv. Například si můžeme dovolit radovat se, ale nemůžeme si dovolit být unavení, křičet, mít vztek, strach, prostě jakoukoliv takovou negativní emoci, která nás samozřejmě poté přepadá čím dál častěji, protože si ji nedovolíme prožít a v momentě, kdy tyto emoce neprožijeme, tak se někde uloží. (TZN. ONI NEZMIZÍ, PŘÁTELÉ!)

A právě tím, že je neřešíme a ony se v nás hromadí, dochází k jejich vystupňování a ten náš vztek je pak daleko větší ve svém projevu.

Je to jako kdybyste řekli člověku, když se raduje, respektive, abyste sobě samému v momentě, kdy se radujete řekli: „A dost! Přestaň s tím. Co se tady tak raduješ?“

Proč byste to dělali? Zdá se vám to divné? Vždyť se přece radujete, je to krásná emoce…

A proč tedy potom, když se zlobíte, si říkáte: „Dost, přestaň s tím.“

Všichni se můžeme někdy rozlobit, necítit se dobře – souvisí to s nastavením osobních hranic.

Jak upřímný bude váš život, když budete každému vyhovovat, když budete všem po vůli, když budete všem poklonkovat, když se na vše budete jen usmívat, abyste někoho neranili? Když se nedokážete rozlobit, nebo se projevit, protože jste to přece zažili, když to dělali vaši rodiče, jak strašné to bylo. Jak jste se cítili, když na sebe křičeli, když se třeba i bili nebo pili…. Možná jste už tehdy přestali vyjadřovat své pocity ze strachu, co by na to řekli, nebo že by vám ublížili apod.

Jenomže v ten moment jste popřeli sami sebe. Porušili jste své hranice a neprojevením sebe sama jste potom nedávali ani zpětnou vazbu těm lidem, kteří ji v tu dobu tolik potřebovali.

Vyslovte své pocity.

Pokud řeknete to, co vás tíží tehdy, kdy vás to tíží, tak to většinou řeknete v klidu, jednoduše a srozumitelně. Tak to řeknete tak, jak to opravdu v ten moment cítíte.

Ale pokud v sobě všechny ty emoce necháte hnít, bublat, kvasit, tak se časem stanete časovanou bombou – papiňákem, který může každou chvíli vybuchnout. Stanete se člověkem, který má v sobě neustálý přetlak a ten přetlak vás bude neustále dostávat do situací, které vás povedou k tomu výbuchu – k uvolnění, k přijetí a zpracování i té negativní emoce – toho strachu, vzteku, odmítnutí atd.

Nejde se jen radovat a být sluníčkový, pozitivní, být nad věcí.

Teprve tehdy, když jste v srdci a jste opravdoví a dokážete otevřeně mluvit o tom, co prožíváte – ať už je to negativní, či pozitivní, když dokážete odhodit všechny ty masky, které jste si za ty roky na sebe nabalili i všechna ta očekávání…,  tak teprve tehdy získáte i správnou zpětnou vazbu od ostatních. Teprve tehdy budete sami sebou a vaše reakce na situace budou přiměřené – i na ty negativní, i na ty pozitivní. Budete je pak všechny v lehkosti zvládat. Budete tzv. odosobněni. Prostě si to nebudete brát osobně.

Už nebudete papiňákem, který jednou za čas potřebuje vybouchnout, ale budete zdravým člověkem se zdravým sebevědomým, který vyjadřuje svůj názor, své pocity, to jak vnímá svět. V ten moment ztratíte potřebu řvát, protože nebudete mít potřebu se zlobit:)

Nebuď papiňákem, mluv o svých pocitech, jednej s láskou.

Nesrovnávej se se svými rodiči a s jejich křikem. Máš to jinak, protože ty jsi ty. Nejsi oni.

Nepopírej se.

Požádej o pomoc.

Buď sám sebou.

Taraka Solei

Pokud si k tématu toužíte přečíst více, pokračujte tady >>

Přijď s námi objevit vnitřní klid: www.taraka.cz/cesta-vedomeho-byti